Lenka Vornhagen, profesionální koučka s bohatou kariérou v personalistice a trojnásobná máma, si prošla složitým obdobím vyhoření a následného restartu, které se podepsalo i na jejím dvacetiletém partnerském vztahu. Lenka otevřeně sdílí svou životní cestu plnou výzev a proměn, které musela překonat jako matka, partnerka, profesionálka a nyní i jako žena čelící menopauze. Jak se z těžkých okamžiků mohou zrodit nové začátky a jak důležité je najít rovnováhu mezi prací, rodinou a osobními potřebami? To je dnešní inspirace pro všechny, kteří touží najít sílu v každodenním životě.
Leni, jsi profesionální koučka, máš za sebou úspěšnou kariéru v personalistice, tři děti a partnera. Prošla sis vyhořením a restartem, ke kterému se váže rozchod s manželem. Jak to všechno začalo?
To je dlouhý příběh (smích). Původně jsem chtěla učit děti, mám vystudovanou pedagogiku, ale nakonec mě život zavál jiným směrem. Po vysoké škole jsem odjela na dva roky do Anglie, abych se naučila jazyk a rozhlédla se po světě. Po návratu jsem nastoupila jako specialista pro vzdělávání a rozvoj zaměstnanců do americké automotive firmy. Psal se konec 90. let, učili jsme se za pochodu, osobní rozvoj byl tehdy úplně jinde, všichni dělali všechno. Mě to moc bavilo, takže jsem měla možnost proniknout i dál a personalistika mě úplně pohltila. Své několikaleté korporátní působení v managementu jsem zakončila v německé firmě, kde jsem měla na starosti celé oddělení včetně komunikace.
To zní jako velmi intenzivní období.
Ještě bez dětí jsem opravdu hodně pracovala. S první dcerou to také ještě šlo, nebyla jsem pořádně ani na mateřské. Můj pocit seberealizace byl opravdu silný. O pár let později, když se záhy po sobě narodily další dvě děti, jsem si uvědomila, že se na tuto pozici již nemohu vrátit. Ani jsem nechtěla. Neustále jsem však jela na plný plyn a hledala nové cesty k seberealizaci. Jak v mateřství, tak i mimo něj.
Jak to vnímáš při pohledu zpět?
Když se ohlédnu zpátky, vidím dvě zásadní období, kdy jsem se snažila skloubit mateřství se seberealizací. S první dcerou to šlo ještě docela snadno. Když se mi však narodily rok a něco po sobě další dvě děti, bylo to pro mě velmi intenzivní období. Z dnešního pohledu vím, že jsem před sebou tlačila představu, která byla nereálná. Manžel měl velmi exponovanou pozici a hodně cestoval. Býval často mimo domov, přílety pozdě v noci, odlety brzo ráno, mnohdy i o víkendech. Byla jsem na všechno sama a potřeba seberealizace byla stále silná.
O potřebě seberealizace hovoří mnoho maminek a ne vždy je to pro ně jednoduché období.
Ano. Bylo to pro mě velmi náročné období. Nejstarší dcera v první třídě a prostřední bylo něco málo přes rok, když se narodil syn. Byla jsem v neustálém zápřahu, jela na sto padesát procent. Dny i týdny mi občas splývaly, někdy jsem to už opravdu nedávala, byla jsem vyčerpaná. Potřebovala jsem se vyspat, ale i když jsem během odpoledního spánku dětí měla patnáct minut pro sebe, tak jsem šla něco dělat. Měla jsem potřebu efektivně vyplnit každou chvilku. Bohužel na úkor sebe, nedovolila jsem si odpočívat. A pak jsem začala občas zapomínat, dokonce i děti. Jedno ve školce, ještě ve vajíčku, jindy to nejstarší na benzínce. Tehdy jsem si také poprvé uvědomila, že to přestává být legrace.
V tu dobu jsem trpěla častými bolestmi hlavy, příšerně jsem se stravovala, málo spala. Navenek jsem sice působila jako máma hrdinka. Ta, co je v úplné pohodě a má všechno v malíčku, ale uvnitř jsem byla vystresovaná a bojovala sama se sebou. Měla jsem často takový ten svíravý vnitřní pocit napětí: „Jak dlouho to ještě v takovém zápřahu vydržím?“ Čekala jsem na kouzelné AŽ.
To muselo být opravdu náročné období. Musela jsi mít obrovské výčitky svědomí a stres s tím spojený.
Ano. Tušila jsem, že to není dobré, i mé tělo mi to jasně dávalo najevo, ale já s tím nic nedělala. Ten pocit jsem úspěšně ignorovala. A potom přišel zlom. Přestávala jsem vidět na jedno oko a skončila na neurologii s podezřením na roztroušenou sklerózu. A to byl ten moment, kdy jsem si řekla: „Tak takhle ne.“ Uvědomila jsem si, že musím zvolnit, dovolit si odpočívat. Naučit se říkat si o pomoc. A po čase jsem začala hledat i nové cesty, jak lépe skloubit rodinu a práci.
Celý článek najdete na