Syndrom vyhoření není únava, ze které se vyspíte.

Příběh Lucky je silný. Stejně, jako ona je silná žena. Její příběh bude rezonovat s mnoha lidmi — někteří si to přiznají, jiní možná méně. Možná se díky její otevřenosti zastavíte a uvědomíte si křehkost svého bytí, a to, že zítřek není samozřejmostí. Není to o poučkách, co a jak dělat, ani o tom, kterou knihu nastudovat. Není to návod na život. Je to hluboké sdílení. Pro vás. Pro nás všechny. Děkuji za důvěru. 🍋

Lucie na svůj LinkedIn profil napsala: 

“Je to rok a kousek. Sedím u neurologa a ten mi vysvětluje, že stresová ataka má stejné příznaky jako mozková mrtvice. Na malou chvíli jsem přišla o zrak. Třepala se jak drahej pes. A nebyla schopná mluvit. Na malou chvíli jsem si myslela, že opravdu umřu.

Je to plíživý. A ještě z toho ani po té době nejsem venku. Řekla bych, že jsem přesně na půl cesty. Na půl cesty dostat se z toho, na půl cesty vzít ten tobogán ještě jednou.

Je to plíživý. Jsou dny, kdy to jde. Kousnu se, najedu si na pozitivní vlnu a udělám toho strašně moc. Každý takový den je vykoupený týdnem, kdy se ke všemu nutím. To sedíš u počítače, že jdeš pracovat. A za 5 minut koukáš, že jsou 3 hodiny v hajzlu. A ty nevíš, co jsi tu dobu dělal. Mozek měl 3 hodiny vypnuto. Jakejsi mozkovej mikrospánek.

Posledních 5 let života jsem věnovala firmě a lidem, kteří patřili k tomu “dělat byznys”. Chtěla jsem být ještě lepší, ještě úspěšnější, ještě… nevím co. Ale rozhodně jsem chtěla být jako vy všichni, co se tu prsíte svými famózními podnikatelskými storkami.

Poslední 3 roky jsem si připadala jako neschopnej břídil. Poslední rok a půl se učím nepřipadat si tak.

Poslední měsíce věnuji sama sobě. I když to znamená přiznat hlavně sama sobě, že svět není dokonalej. A tím spíš ne já. A hlavně ne vy všichni.

Protože každej občas něco posere.
Protože každej občas nestíhá.
Protože každej občas zapomene.
Protože každej občas…

Ten seznam by mohl být dlouhý.

Já se učím dávat si na seznam jiný věci. Hezčí. Protože tam mám co dát.
Učím se ty věci pojmenovávat. Své skutečné úspěchy.
Učím se mít z nich radost.
Učím se mít zase ráda svou práci, lidi a sebe samu. Hlavně sebe samu.

Jsem unavená. Vyčerpaná. Vyhořelá.
A ne, nejde se z toho vyspat.
S tím se jděte vycpat.”

 

Lucko, moc děkuji, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru s nelehkým tématem vyhoření. Jak se cítíš?

Jedna z věcí, která mě napadla, že se určitě budeš ptát. Jak se cítím? Mám svoji definici, že je to taková debilní únava, ze které se nejde jenom vyspat. Takže unaveně.

Vlastníš společnost Lucky Citron, kterou buduješ od roku 2021. Jsi máma, partnerka a spoluorganizuješ B2B konference. Školíš, pořádáš networkingová setkání, natáčíš, píšeš obsah i strategii. Jak to všechno zvládáš?

Nemám pocit, že bych to vždy úplně zvládala. Trochu to vysvětlím. Vždy jsem byla strašný buldok s multifunkčním potenciálem. To bylo trošku i z donucení, protože jsem zůstala se synem dlouho sama, a to ve smyslu opravdová samoživitelka s problematickou finanční situací. Tak mi nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a fungovat. Naučila jsem se během života díky tomu jet na super výkon a vlastně moc nekoukat doprava, doleva. Našla jsem si práci obchodnice, jako jednu z těch vícero noh, na kterých mi vše stálo. To je o výkonu a stresu. A na vedlejšák jsem po nocích dělala copywriting. Články o dlouhodobém stresu mi přišly k smíchu. Neposlouchala jsem své tělo ani nic jiného.

A v roce 2016 jsem skončila s diagnózou rakoviny – nádor na děloze. Asi jsem úplně nepochopila, že to už je ta první facka. Že mi tělo po těch mnoha letech totálního zápřahu a stresu dává velkou červenou stopku a říká: „Ty jo, ale o mě se budeš muset starat, kočko!“ Léčbu jsem zvládla. Skoro levou zadní, řekla bych. Hlava stále nastavená na výkon. Říkáš si, ono se vlastně vůbec nic neděje, protože už je to zase dobrý. Jsi v remisi, a tudíž máš pocit, že jsi vyhrála a můžeš jet znovu.

A tak jsem si před třemi roky založila agenturu. Samu sebe jsem přesvědčila, že všechno je vlastně úplně v pohodě, že to všechno zvládnu. Takže, 20 let jsem makala, poslední roky budovala vlastní značku, své jméno a pak si založila agenturu. Ale to, k čemu se asi ještě dostaneme, je otázka: „Za jakou cenu?“

Když udeřila rakovina, byla to první velká stopka tvého těla, které říkalo: „Hele, Luci, vykašli se na to. Zastav a zklidni se, abys tady ještě mohla být dalších 50 let pro svého syna.“ A ty jsi přesto jela dál na plný plyn. Co tě k tomu vedlo?

Byl přelom října a listopadu 2016, když jsem se to dozvěděla. Byl to fakt moc hezký podzimní den. To jsou věci, které si člověk pamatuje tak nějak zvláštně. Šla jsem od Apolináře pěšky až k nám domů, do Michle. Po cestě jsem se dostala do takového divného vypnutého stavu, kdy ani nevíš, jak ses někam dostala.

Šla jsem okolo notáře a hned mi blesklo hlavou, že musím sepsat závěť. Tyto vzpomínky mám dost v mlze. Myslím si, že to bylo poprvé, co jsem se složila. Notáři jsou evidentně asi zvyklí na ledacos. Tak jsme sepsali závěť. Velmi stručnou, protože jsem byla strašně neodbytná, že teď to prostě musím mít vše vyřešené. A jela jsem dál.

Stopka, která tě až tak nezastavila. Co bylo tím dalším vykřičníkem k zastavení?

No, já jsem asi někdy v té době získala pocit, že když jsem zvládla nemoc, tak už dokážu úplně cokoliv. Myslím si, že to je vlastně pro hlavu a pro výkonnostně orientovaného člověka to úplně nejhorší, co se může stát. Zpětně vidím, že tam někde se podělal můj život podruhé. V té chvíli mě měl někdo chytnout pod krkem, proplesknout a říct: „Hele, vzbuď se!“

Nabalila jsem na sebe hodně pracovních věcí. Nabrala lidi, klienty a jela v určité setrvačnosti. Pracovala jsem až 16 hodin denně, abych všechno zvládla. Jako když nafukuješ žvýkačku. A ona se nafukuje a nafukuje. To máš úplně boží pocit a říkáš si, jak je to ale krásná bublina. Jenže přišla fáze, kdy celá bublina splaskla. A tam přišel zlom, kdy se mi během tří, čtyř týdnů zhroutil celý svět. Postupně jsem zjišťovala, že klienti jsou, ale projekty jsou v hrozném stavu. A já najednou čelila tomu, že hromada věcí nefunguje a poprvé v životě nevím, co s tím.

Chvíli to trvalo, ale pak přišla chvíle, kdy jsem se složila. Psychicky i fyzicky. Vypadalo to jako mrtvice, ale ukázalo se, že šlo o stresovou ataku. Ani jsem netušila, že taková diagnóza existuje. Pamatuji si na neurologa na ambulanci, který mi říkal, že mrtvici sice nemám, ale příště už bych mít mohla. Od té doby mám i různé fyzické projevy, například tiky, koktám a zadrhávám se. A to fakt není sranda…

 

Celý rozhovor najdete na https://zenysro.cz/doporucujeme/osobni-rozvoj-a-kariera/syndrom-vyhoreni-neni-unava-ze-ktere-se-vyspite-umi-prevratit-cely-zivot-jak-prozradila-lucie/

 

K dnešnímu dni, 22. května 2024, její příběh rezonoval s více než 330 lidmi, kteří zanechali přes 100 komentářů ve feedu pod příspěvkem najejím LinkedIn profilu. Lucka, jak ji znám já, je holka plná optimismu a šířitelka dobré nálady. Měla jsem tu čest být součástí několika jejích networkingových setkání, která vede pod názvem “Neformálko.”